Dlouho jsem zvažovala, o čem by měl být můj první článek na blogu. Nakonec jsem se rozhodla, že se s Vámi podělím o jeden dar, který jsem poměrně nedávno od života dostala. I když je spojen s velikým smutkem a bolestí ze ztráty. Cítím totiž, že je potřeba ho sdílet. Nejen proto, že by mohl pomoci mnoha mámám, ale i mě, abych tuto kapitolu konečně v klidu uzavřela.
Ztráta, která hodně bolí …
Před zhruba 6 lety mi zemřela maminka. Já zrovna dodělávala doktorské studium a blížil se mi poslední možný termín pro odevzdání mé disertační práce. A tak jsem se s mamkou vlastně jen rychle rozloučila. Smutek jsem schovala do šuplíku a téměř non-stop pracovala na disertaci.
Rok a půl na to jsem se sama stala poprvé mámou. Porod a péče o miminko bylo něco úplně jiného, než co jsem doposud poznala. A já ještě silněji pocítila, jak moc mi chybí. Tolik jsem toužila se s ní o své starosti podělit. Mojí bolest poznaly jen proplakané polštáře, do kterých jsem pořád dokola volala:
„Mami, proč tu nejsi, když tě tak moc potřebuji?!“
Když bylo synovi 1,5 roku, porodila jsem našeho druhého syna. A přišlo období, které jsem si nedokázala představit ani v tom nejhorším snu. Obrovskou únavu a nevyspalost doprovázely pocity zoufalství, neschopnosti a viny za to, že nemohu dát dětem tolik lásky, péče a pozornosti, kolik potřebují.
Přišel dar …
Hledala jsem povzbuzení kde se dalo, a tak jsem narazila na osudový článek. Jedna maminka v něm psala, že období, kdy jsou děti malé a plně závislé na mámě, je sice těžké, ale netrvá věčně, a hlavně už se nikdy znovu nevrátí. Ten článek se mi moc líbil a pohladil mou unavenou duši.
Jen jedna pasáž mi tam vadila. Ke konci článku se totiž zmínila o tom, že bychom měli být rádi a užívat si, že jsou na nás malé děti tak závislé, protože až vyrostou a budou mít svůj vlastní život, tak už nás potřebovat nebudou.
A já věděla, že to není pravda!
V tu chvíli jsem objevila dar, který jsem od života dostala, když jsem svou mámu ztratila. Všechno ve mě totiž křičelo, že bych dala nevím co za to, aby tady máma byla, i když už mám dávno vlastní rodinu. Nemusela by nic dělat, s ničím mi radit, pomáhat, ani hlídat děti. Víte co by mi bohatě stačilo?
Mít možnost jí zavolat!
A to už vůbec nemluvím o tom, že bych jí mohla obejmout, když se s ní potkám, vidět její smích i slzy, její hněv i radost nebo ji pohladit po vlasech a dát jí pusu. Vím, že ne vždycky si s mámou rozumíme a někdy ta nedorozumění a nepochopení mohou být opravdu velká. Ale víte co je úžasné právě v takových chvílích?
Dokud tu je, pořád existuje naděje, že si cestu k sobě najdete!
Proč o tom vlastně píši?
Začala jsem si všímat, že mámy, jejichž děti už mají vlastní život, opravdu cítí, že jsou nepotřebné. A hlas uvnitř mě řval: „Vždyť je to úplný nesmysl! Jak si to proboha můžou myslet!“ A když jsem zjistila, že to rozhodně není jen nějaká moje domněnka a opravdu jsem to slyšela z úst jedné takové mámy, rozhodla jsem se, že se o tento životní dar podělím.
„Mámy, už se nemusíme bát toho, že až děti vyrostou, tak budeme zbytečné!“
„Máma je důležitá, ať už je dítěti 5 měsíců, 5 let nebo třeba 50!“
„Ve chvíli, kdy budete v ruce držet ten svůj malý uzlíček lásky, už vždycky budete potřebná jen tím, že jste!“
Tak na to prosím nezapomínejte!
Váš život pak nemusí být jen o tom, jak být co nejvíce potřebný pro své děti, ale můžete si třeba plnit své sny a přání. Důležité je, že vám můžou zavolat.
Tak Vám přeji, ať si to užíváte s dětmi a s vnoučaty, ale i bez nich. 😉